Český Ježíš Kristus

Dnes si připomínáme 1081 let od zavraždění neslavnějšího a nejvýznamnějšího českého světce - knížete Václava. Jaký význam pro nás má i po tolika letech? Co má společného s Ježíšem? O jeho životě napsali mnozí, já budu tedy stručný.

  Den svatého Václava, který se stal za první republiky státním svátkem jako Den české státnosti, připomíná člověka, který se už krátce po své smrti stal zbožštěným.
  O jeho životě a působení byla napsána řada legend. Jako dítě jsem si jeho silný odkaz a patronaci neuvědomoval. Bral jsem naše každoroční vzpomínání v mojí obci tak, že jde jen o nějakou veselici s tím, že některé děti byly ,,pasovány svatým Václavem na rytíře". Ovšem symboliku tyto slavnosti mají už jenom v tom, že se konají v zahradě kostela a že tato kulturní událost, má kromě společenského i duchovní rozměr.

  Jak už bylo zmíněno, o svatém Václavovi a jeho životě a smrti se napsalo mnoho legend a v podstatě až do doby, než o něm vyšly odborné statě a elaboráty, byl považovaný za vskutku svatého a dá se říci, že u nás byl v náklonosti věřícího i nevěřícího obyvatelstva na rovni Ježíše Krista, ne-li dokonce ještě výše. Narozdíl od Krista je ale svatý Václav náš - je to regionální historická osobnost, podobně jako svatý Štěpán v Uhrách, což mne přivádí na zamyšlení, proč ve střední Evropě často dosáhli zbožštění světští panovníci - králové a knížata. V Praze máme kupříkladu kostel svatého Karla Velikého, který tento statut reálně nemá, ale Karel IV. v něm viděl svůj velký vzor a je docela možné, že skrze Karla Velikého chtěl zbožštit sám sebe. Ale zpátky k Václavovi. To, že byl svatý Václav jako patron české země silnou modlou svědčí i fakt, že jeho jménem se honosili později i králové přemyslovské dynastie.
   Kult svatého Václava byl opravdu v dobách přemyslovské vlády tím hlavním, co spojovalo Čechy se svojí korunou, s čím se mohli Češi a Moravané identifikovat. Jeho mučednická smrt 28. září roku 935 přinesla národu nový kult a zavedla mýtus tak trochu bájného knížete, který sice opravdu žil a vládl, ale o jeho vládě toho stále víme vpravdě málo a musíme čerpat hlavně ze svatováclavských legend, které Václava vskutku vyobrazují jako druhý příchod Krista, nebo jako jeho reinkarnaci, která znovu zemřela mučednickou smrtí.
  Samosebou zájem o jeho osobu pozdvihla nejen fascinace Karla IV., který mu zasvětil chrám na Hradčanech a který po něm pojmenoval korunu českých králů, ale i otazníky, které kolem jeho života dodnes vyvstávají. Dohady byly ohledně přesného data jeho zavraždění, které se původně kladlo do roku 929, kdy tak mohla prvorepubliková reprezentace slavnostně otevřít dokončenou katedrálu, přesně tisíc let po jeho údajném zavraždění. Dnes už se na datu 28.září roku 935 většina badatelů a historiků shodne. Dalším motivem, souvisejícím s dobou vlády knížete Václava, je problematika jeho zahraniční orientace při vedení českého státu. Václav platil východním Frankům tribut, daň, která měla Čechy chránit před loupeživými nájezdy ze západu, a která postavila českého knížete do role vazala. Na druhou stranu ale český kníže mohl počítat s pomocí a ochranou Východofranské říše (se kterou české knížectví sdílelo západní hranici) v případě útoku z východu. Ze západu díky horským hřbetům nebylo
malé knížectví snadno dobyvatelné, ale neexistovala ještě hradská soustava, kterou začal budovat až jeho bratr Boleslav I., který si velmi dobře uvědomoval nebezpečí a nedůvěryhodnost císaře východních Franků Jindřicha Ptáčníka a jeho nástupce Oty I., se kterým pak čtrnáct let vedl válku.

  Svatý Václav je považován za symbol české státnosti i přesto, že český stát se plně zformoval až za vlády jeho bratra Boleslava I. a jeho nástupců, kteří sjednotili české rody pod vládu Přemyslovců a ty, které nebyly úplně loajální byly postupně likvidovány (Slavníkovci shodou okolností na den přesně 60 let po svatém Václavovi). Na rozdíl od Krista české legendy mají za světici Václavovu babičku, nikoli matku. Paralela s Marií tak částečně padá, i proto, že kult svaté Ludmily se ani náhodou nemůže rovnat mariánskému kultu. Nicméně legenda o smrti svaté Ludmily, která byla spíše než legendou jen kronickým zápisem tragické události na hradišti Tetíně, který se nachází u Berouna, je nerozlučně spjatá s legendami o svatém Václavovi. Jejím manželem byl vůbec první historicky doložený kníže a první kníže, o kterém víme, že přijal křest, což má také svojí váhu, minimálně proto, že byli oba velice zbožní, jak Bořivoj, tak Ludmila, která svojí zbožnost přenesla i na svého staršího vnuka. O mladšího Boleslava se starala spíše matka, která ale nebyla křtěná. To ona dala zavraždit Ludmilu, s cílem zbavit se oblíbené sokyně, která projevovala na její vkus až příliš velkou péči o budoucího knížete a je i docela dost možné, že chtěla na trůn mladšího Boleslava. Václava nejspíš v očích Drahomíry čekala slibná budoucnost v církvi. Ono by nebylo divu, protože Václav se podle legend choval ve své funkci spíše jako kněz než jako světský panovník. Jistě si uvědomoval svoji významnou roli ve státě a snad ani nepřemýšlel o tom, že by snad trůn přenechal schopnějším, nebo svému mladšímu bratrovi, kterého jeho matka vychovala k zášti a závisti vůči Václavovi i vůči Ludmile. Víme, že po nástupu Václava na knížecí stolec byla Drahomíra nucena odejít ze země a měla tak štěstí, že její syn byl tak zbožný a nechal ji žít za to, čím se provinila na jeho milované babičce, která mu byla matkou více, než její bezbožná dcera. Po čase ji dokonce dovolil návrat do Čech. Tak praví legendy.

  Pravdou je, že kmenový svaz Luticů, kam náležel i domovský kmen Drahomíry (Stodorané), nebyl pohanským, což naznačuje, že ani Drahomíra nemusela být pohankou a jádrem jejich sporu o Václava tedy nebyla bezbožnost Drahomíry (i když jako neznabožka by Drahomíra mohla s čistším svědomím zosnovat vraždu). V době, kdy Václav vyrůstal a byl vychováván předčasně zemřel Václavův otec, kníže Vratislav I. Knížecí moc ale ještě nemohl při svém nízkém věku převzít Václav, takže za něj vládla matka. Nicméně ta se obávala toho, že patrně oblíbenější Ludmila by mohla být na Václavovu přímluvu dosazena jako regentka namísto Drahomíry, už proto, že na něj měla větší vliv. Obě ženy se také rozcházely v náhledu na zahraniční politiku českého státu, kdy byla moc ve Východofranské říši přesunuta z Bavorska do Saska. Ludmila hájila spíše setrvání podpory Bavorskému vévodství, kdežto Drahomíra spíše stála na straně nového vedení saského. Je docela možné, že pokud byla pohanka, že po svém návratu do Čech přijala křest a dala postavit kostel svatého Michala na znamení pokání. Po Václavově smrti se musela ukrývat, protože ačkoli byla přijata ke dvoru a neměla žádný podíl na moci, stála pevně na Václavově straně a nemohla souhlasit s bratrovraždou. Zajímavým otazníkem ve Václavově životě je postava jeho manželky, zda-li byl Václav oženěn ještě jako následník, či zda-li si ženu vybral až po svém nástupu na trůn. Václav byl u moci 10 let, za tu dobu mohl, ale nemusel splodit dědice. Pravdou je, že pokud legendy nelžou, tak byl i přes krátkou vládu
velice aktivní...zakládal kostely a vůbec se hojnou měrou podílel na kristianizaci státu. Jelikož byl po babičce silně věřící, je docela možné, že plánoval sexuálně žít až po sňatku a pokud žádný nebyl (nebyl čas), tak nemohl mít ani potomka. Což nám opět vykresluje dokonalý obraz českého Krista, protože Ježíš také pravděpodobně neměl potomky a ani manželku.

   Co říci závěrem? Ať už to bylo zaslouženě, či nezaslouženě, kníže Václav je Čechy a Moravany dodnes vnímán jako svorník a symbol české státnosti. V dobách nacistické a komunistické totality byl více než kdy jindy cílem poutí a symbolem našeho národa. Naší silné víry, tradice a dlouhé historie. Je po něm pojmenované jedno z nejdůležitějších náměstí v republice, místo, kde se psaly dějiny, kde jej Josef Václav Myslbek zvěčnil na paměť budoucím generacím, jehož odkaz tak díky koni žije dál nejen v přikrášlených legendách. A co víc? Jeho jméno už znají i lidé v zahraničí, protože řada anglofonních zemí zná vánoční koledu Good King Wenceslaus (Dobrý král Václav), která romantizujícím stylem poukazuje na Václavovy kladné vlastnosti. Zvláště v dnešní době by měly být Václavovy ušlechtilé vlastnosti vzorem spíše než mentorování hlavy státu často v naprostém deliriu. Naše země měla ve své historii v čele dva Václavy, na které může být národ pyšný. Buďme tedy národem Václavů a chtějme více Václavů a méně Milošů nejen v politice, ale i v našich srdcích a celé společnosti.